2. kapitola - 1983/84 V krajském přeboru jen na skok 

1983/84 - V krajském přeboru jen na skok

Osmdesátá léta nepatří ve staňkovském fotbale - alespoň pokud máme na mysli kategorii dospělých - k úspěšnému období. Fanoušci měli počátkem 80. let stále v živé paměti působení týmu v divizi, a tak se jen neradi smiřovali s tím, že Staňkov najednou hraje jen I. A třídu. Na jaře 1983 se chvíli mohlo zdát, že se blýská na lepší časy. Fotbalové soutěže se reorganizovaly, což znamenalo, že do krajského přeboru postoupí prvních šest celků I. A třídy. Staňkovští dlouho bojovali o 1. místo v tabulce, nakonec jim ale k postupu stačila i 5. příčka.

Po třech letech se tedy Staňkov znovu vrátil do krajského přeboru, který byl ale rozdělen na část plzeňskou a karlovarskou, navíc měl jen dvanáct účastníků. Je docela zajímavé, že v soutěži hrálo hned pět mužstev z domažlického okresu. Dalo se očekávat, že hlavním cílem Staňkova bude záchrana. Sestava týmu zahrnovala několik hráčských generací, počínaje aktivními pamětníky divizní éry, jako byli Milan Řeháček, Karel Hříbal, Pavel Wohlmuth nebo Zdeněk Nový, fotbalisté někde uprostřed mezi dvacítkou a třicítkou jako Lojza Wendl, Zdeněk Pivoňka nebo Maxa Cenefels či hráči nastupující generace Josef Landštof a Petr Cenefels, kteří už v poměrně mladém věku museli pomalu přebírat roli lídrů mužstva. V brance měli trenéři Jaroslav Mazour s Vladimírem Sellnarem dvojici Miroslav Fišer-František Wohlmuth. Naplno už do sestavy pronikli bratři Pavel a Petr Stauberové, kterým v roce 1983 bylo teprve 20 let, ale nikdo nepochyboval o jejich mimořádném talentu a důležité roli v mužstvu.

Na problémy si Staňkovští zadělali hlavně na začátku sezony. V úvodních pěti zápasech získali jen bod a v tabulce z toho bylo dno. V šestém kole však Staňkov doma zničil vedoucí celek tabulky Sokol Svéradice 6:1 a i další domácí zápasy nad Jiskrou Domažlice a Plzní-Letnou vyhrál. Ovšem venku stále nic, a tak z 10. místa se přes zimu zbrojilo na boj o udržení.

Začátek jara 1984 byl ale opět špatný. Celých osm zápasů Staňkov čekal na vítězství, čtyři body za remízy byly málo. Tři kola před koncem se už sestup pomalu měnil v realitu, ale mužstvo ještě dokázalo zabojovat. Před utkáním s Chodovem celý den pršelo, a tak se zápas přesunul na škváru. V bojovném utkání podal Staňkov proti velice silnému soupeři (Chodov byl v konečné tabulce třetí!) kvalitní výkon a díky gólům Řeháčka a Landštofa vyhrál 2:1. O týden později pomohl hattrick Milana Řeháčka k vítězství 4:1 v Plzni na Letné. Před posledním kolem existovala na záchranu alespoň teoretická naděje - tu však sebrala porážka doma se Stodem, po divokém průběhu hosté vyhráli 6:4...

Staňkov se musel smířit se sestupem, bylo evidentní, že v kádru probíhá generační výměna, a to vůbec nebyl snadný proces. Trvalo ještě dlouho, než se mužstvo - i za pomoci čerstvé krve z úspěšného dorosteneckého týmu - stabilizovalo natolik, aby mohlo pomýšlet na nejvyšší soutěž v kraji. Čekání se nakonec protáhlo na osm let až do roku 1992.